A neznáš hodiny ani dne, kdy síla její vůle ukáže ti směr zbloudilé cesty zpět a neznáš hodiny ba ani minuty, kdy tvůj koráb pod tíhou zloby její nemilosrdně ztroskotá… ”

Samotné téma výstavy vychází ze synonymu Ženy – Země – Přírody, budící se, pokolikáté již, do očekávaného jarního chvění. Nositelka života a naděje.
Matka – Princezna – Víla – Pečovatelka. Shovívavá, trpělivá, mladá, zároveň však nepředvídatelná, zákeřná i krutá.

Bohyně ženského rodu, co tančí na zeleném koberci podvečerních luk. Jsou věčně zaneprázdněné, záhadné, úchvatné, žádoucí. Jsou to bohyně věcí budoucích. Konejšivé v těchto těžkých časech. Oči princezen, měkce otočené k tobě s nevyřčenou pravdou, že vše je pouze dočasné. Sekvence mávnutí vrbovým prutem ve vzduchu událostí. Jejich tváře z obrazů uklidňují, ale zároveň též zraňují svým tichým sentimentem pravdy zašlých dní a věků, že…vše je pouze dočasné. Ano, jsou to obrazy, obrazy klidu, klidu před bouří. Klidu na dobu určitou. Zkamenělé sladké úsměvy z pláten, se mohou v jedem moment zdát poněkud zlé. Úsměv se mění v trpký úšklebek všemu tomu pošetilému, naivnímu a zbytečnému lidskému pachtění. Život je přeci jen nepatrný zlomek fragmentu věčnosti.

Ale jaro opět přišlo. Víly a princezny očistily svítilny pouličních ranních lamp i hvězd na nebi. Rozkvétá vše kolem, rozkvétá život. Oáza dobra. Jaro zakrývá svým poledním světlem vše špatné pod obří deku ušitou z naděje, že vše špatné se v ní udusí…

Martin Šárovec o sobě: pošetilý průšvihář a zodpovědný melancholik, brilantní portrétista a špatný abstraktní malíř, vizionář tvůrčích nápadů a slabý manager. Autor více než 30 samostatných výstav, co vystavoval a je ve sbírkách v Národní galerii v Praze, v zahraničí i na chodbě kamarádova bytu. Tvůrce, jenž nic jiného než malovat neumí a doufá, že mu to snad lidé kolem něj díky jeho práci v budoucnu odpustí. Malíř, co učí.