Dojet si k posvátné řece Ganze k magickému městu Varanasí, vykonat tam rituál v podobě zapalení svých bot a poslání po řece. Z hinduistických chrámů nechat promlouvat do své duše hlas boha Shivy, který mi poradil zkratku do Singapuru přes Annapurny a jejich následné zdolání (3590m) Projet veselým Západním Bengálskem, abych se mohl dostat do muslimské Bangladéše a navštívit tak slumy v hlavním městě Dháce. Jezdit v třítýdenním monzunovém dešti v růžové pláštěnce po Laosu a učit místní buddhistické mnichy jezdit na své koloběžce. Nechat promlouvat hlas buddhy z všudypřítomných templů a poradit si, ať to vemu přes demili-tarizovanou zónu a východní pobřeží komunistického Vietnamu. Naučit se říkat děkuji v osmi jazycích. Vypít hektolitry mangového džusu. Nechat se eskortovat bangladéšskou policií. Jezdit ve čtyřiceti stupních celsia a u toho se opálit i když jsem si myslel, že u mne to je už nemožné. 5000 x odpovídat na otázku, proč nemám pedály. 3000 x odpovědět ..ne opravdu nejsem z Indie ani Bangladéše. Lítat s dronem přímo nad Angkor Watem v Kambodže. Projet nádherným Thajskem, přespávat ve stanu na plážích, přejet živého hada, přejet mrtvého hada. Projet muslimskou Malajsií a nechat promlouvat hlas Aláha linoucího se z mešit, že Singapur je fakt už blízko. A po bezmála sedmi měsících cesty a 8000 kilometrech konečně dorazit do svého cíle – Singapuru, abych si mohl říct, Marku dobrý, po Jižní Americe jsi projel i Asii, tak teď ta AFRIKA.